K34 - Tax LawNávrat zpět

Článek pojednává o vlivu daňového hmotného práva na výši technických rezerv tvořených českými a slovenskými pojistnými institucemi. Konkrétně pomocí poměrových ukazatelů technických rezerv vůči pojistnému, respektive pasivům ověřuje, zda pravidla pro daňovou uznatelnost vytvořených technických rezerv mohly mít vliv na jejich výši zachycenou ve finančních výkazech pojistných institucí v České a Slovenské republice. Důvodem pro porovnání pojišťoven v těchto zemích byla zejména skutečnost, že na Slovensku byla po celé sledované období (2010–2018) výše uznatelných technických rezerv navázána na minimální povinnou výši dle Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/138/ES ze dne 25. listopadu 2009, zatímco v případě České republiky bylo možné tvořit daňově účinné technické rezervy v zásadě v jakékoliv ekonomicky odůvodnitelné výši. Výsledky provedené statistické analýzy naznačují vliv úpravy v daňovém právu na výši technických rezerv zachycených v účetnictví, tj. průměrné hodnoty poměru technických rezerv a pojistného jsou u českých pojišťoven významně vyšší oproti slovenským pojistným institucím, pro které byla daňová úprava striktnější.

Národní i evropská daňová legislativa pracuje s pojmem řádné ekonomické důvody fúzí. Cílem tohoto článku je tak propojit ekonomický a daňový pohled na realizaci přeměn společností a v tomto rámci charakterizovat základní pravidla pro posuzování přeměn společností z hlediska daňového práva v praxi. Ekonomický a daňový pohled je propojen na modelovém příkladu, na kterém jsou dále prezentovány hlavní metodické postupy pro hodnocení fúzí. Z propojení obou oblastí vyplynuly jasné závěry pro daňovou praxi. Z aplikace principu tzv. zneužití práva vyplývá, že k posuzování řádných ekonomických důvodů fúze je nutné přistoupit, až pokud je zřejmé, že pro realizaci konkrétní fúze existuje daňový motiv. Tento pohled nemohl být vlivem konkrétní, nevhodné úpravy v národní legislativě dříve aplikován. Ze závěrů základních ekonomických modelů oligopolů pak lze vyvodit závěr, že fúze spřízněných společností nemohou vést k ekonomicky relevantní úspoře nákladů. Argumentace úsporou nákladů jako řádného ekonomického důvodu při fúzích spřízněných společností tak není v daňové praxi možná. V článku je dále nastíněno, že pro fúze spřízněných společností může existovat tzv. institucionální či podmínkový důvod fúze, který by mohlo být možné považovat za jediný řádný ekonomický důvod pro fúzi spřízněných společností. Ověření aplikace obdobného principu lze doporučit k dalšímu výzkumu.

Značná část nadnárodních společností z celého světa se setkává s problémem spojeným se stanovením hodnoty zboží v mezinárodním obchodě. Obchodní operace mezi sdruženými partnery jsou předmětem hodnocení, které se řídí rozdílnými pravidly a protichůdnými zájmy orgánů celní a daňové správy. Tento příspěvek se pokouší popsat hlavní stávající problémy a navrhnout některá řešení, která by mohla být v zájmu všech zúčastněných stran.

Tento příspěvek přibližuje vybrané změny české právní úpravy v oblasti mezinárodního zdaňování příjmů ze závislé činnosti v období let 1993-2012. Předmětem zájmu autorů jsou vybraná ustanovení zákona o daních z příjmů dotýkající se zdaňování příjmů daňového rezidenta ČR dosahujícího příjmu ze závislé činnosti ze zahraničí. Pozornost autorů je v příspěvku soustředěna především na vnitrostátní úpravu, nicméně okrajově se věnují i některým aspektům na úrovni mezinárodního a unijního práva. V relaci k prvně uvedenému se autoři primárně zabývají vývojem právní úpravy daňového rezidentství fyzických osob dle ZDP s akcentem na přiblížení změn specifických pro příjmy ze závislé činnosti. Následně je pojednáno o změnách v koncepci dílčího základu daně z příjmů ze závislé činnosti majícího zdroj v zahraničí. Z pochopitelných důvodů je pozornost autorů směrována i na problematiku vyloučení dvojího zdanění s důrazem kladeným na § 38f odst. (4) zákona o daních z příjmů. V relaci k posledně uvedenému prezentují autoři výsledky sestavených matematických modelů popisujících vývoj výsledné daňové zátěže poplatníka v závislosti na podílu zahraničního příjmu (dílčí základ daně ze závislé činnosti) na celkovém základu daně.

Předložený příspěvek se zabývá daňovou harmonizací v Evropské unii v kontextu ekonomické krize. Cílem je vyhodnotit vývoj daní, přičemž největší důraz bude kladen na harmonizační tendence, a to zejména na dva typy nepřímých daní - DPH a spotřební daň - a jeden typ přímé daně - korporátní daň. V rámci příspěvku jsou sumarizována základní východiska harmonizačního procesu a jsou představeny nejvýznamnější právní předpisy, které se dané oblasti dotýkají. Závěr příspěvku ukazuje, že harmonizace těchto daní může být rozdělena do dvou základních skupin. Poměrně úspěšnou je oblast nepřímých daní, kde byla dřívější daň z obratu nahrazena daní z přidané hodnoty, kromě toho členské země EU dosáhly shody v otázce, které typy spotřebních daní mají být využívány. Na druhé straně je oblast přímých daní značně citlivou otázkou a řada iniciativ ze strany Evropské komise byla zamítnuta v důsledku odlišných národních zájmů. Během ekonomické krize se znovu objevila potřeba obnovit jednání dotýkající se daňové harmonizace, zejména pak ve formě další koordinace vybraných typů daní.

Článek se věnuje možnostem zdanění při záměrech společností expandovat do zahraničí cestou přeshraniční fúze. Jsou rozebírány dvě alternativy daňových souvislostí - založení dceřiné společnosti a možnost využití ztráty vzniklé dceřiné společnosti na snížení základu daně společnosti mateřské. Druhá alternativa rozebírá uplatnění vzniklé ztráty při existenci organizační složky v zahraničí. Dále je rozebírána daňová směrnice EU o fúzích č. 90/434/EHS, která měla do členských států přinést výhody nezdanění kapitálových zisků a možnosti přenosu daňových ztrát zaniklých společností v důsledku fúzí. Tabulkovou formou jsou uvedeny její dopady v různých státech EU.