E44 - Financial Markets and the MacroeconomyNávrat zpět

Článek v obecné rovině charakterizuje svrchované riziko a riziko přílišné koncentrace svrchovaných expozic v bilancích bank a na základě analýzy vývoje tohoto jevu ve sledovaném období v ČR, resp. dalších vybraných státech, posuzuje míru účinnosti postoje centrální banky ČR k tomuto potenciálnímu zdroji finanční nestability. Vzájemná provázanost bankovního sektoru a státu je vnímána jako významná a potenciálně riziková. Důvody souvisejí s mnoha vzájemnými vazbami, které mohou při nepříznivých změnách negativně ovlivnit stabilitu jednoho či obou sektorů s přesahem do reálné ekonomiky. Článek poukazuje na hlavní oblasti vzájemných vazeb mezi státním a bankovním sektorem, snaží se o jejich objasnění. Identifikuje příslušné zdroje nestability, které diskutuje.

Příspěvek popisuje jednotlivé modely uspořádání finančního dohledu na finančním trhu a zhodnocuje jejich využití. Dohled v České republice prošel vlastním vývojem, díky kterému jsme byli svědky jak sektorového uspořádání finančního dohledu, tak jeho centralizace pod Českou národní banku, která v současné době deklaruje posun tohoto modelu do funkcionální roviny s důrazem na zachování a udržení stability finančního trhu. Pokrizové období zaznamenalo i mnoho změn v rámci celoevropského dohledu, které se projevily zejména vznikem nových dohledových institucí. Zhodnocení těchto změn je doplněno i samoregulatorními iniciativami jednotlivých účastníků finančního trhu s důrazem na poukázání na individuální potřeby klientů bank a finančních institucí.

Cílem příspěvku není pouze vysvětlit institucionální odpověď na globální finanční krizi, ale také zhodnotit, jak efektivně národní a nadnárodní dohledové úřady využívají svěřené pravomoce. Rozvoj přeshraničně působících finančních skupin zesiluje tlak na vytváření nadnárodních dohledových institucí. Existuje více institucionálních variant, které reflektují vývoj v ekonomickém a finančním prostředí. Pozornost je také věnována harmonizaci regulatorní a dohledové politiky v EU, vyúsťující ve vytvoření Evropského systému dohledu finančního trhu. Nicméně, nadnárodní uspořádání však ještě automaticky nezaručuje efektivní regulaci a dohled přeshraničně působících finančních skupin. Racionálnější struktura institucionálního uspořádání může sice pomoci, avšak efektivnější dohled předpokládá nezávislou a transparentní nadnárodní instituci, vybavenou kvalitními zaměstnanci a vynucovacími pravomocemi, což podporuje rozvoj evropského finančního trhu.

Finanční krize představuje výrazné zhoršení velké většiny finančních indikátorů, projevující se nedostatečnou likviditou finančního systému, rozsáhlou insolventností finančních institucí, nárůstem volatility výnosových měr finančních instrumentů, výrazným poklesem hodnoty finančních a nefinančních aktiv a podstatným snížením rozsahu alokace úspor ve finančním systému. Řešení finanční krize má obvykle dvě dimenze. Krize je spojena s vládní intervencí, která se snaží zabránit systémovému kolapsu celého finančního systému. Po realizaci této první fáze, okamžitě nastává druhá fáze, usilující o obnovení důvěry na základě diskuse a praktické implementace institucionální odezvy na finanční krizi. Tento článek analyzuje institucionální odezvu na Velkou hospodářskou krizi, období ekonomického a investičního boomu v 80. a 90. letech minulého století a globální finanční krizi. Identifikovali jsme následující druhy institucionálních odezev: Glass-Steagall Act, Gramm-Leach-Bliley Act a Dodd-Frank Act. Zdá se, že existuje více možností, jak institucionálně reagovat na vývoj ekonomického a finančního prostředí. Finanční a právní teorie připouští více variant institucionálních odpovědí, přičemž se zdá, že neexistuje ideální přístup. Jedna skutečnost je však zřejmá: Dodd-Frank Act není Glass-Steagall Act.

Globální finanční krizi lze definovat jako výrazné zhoršení velké většiny finančních indikátorů, projevující se nedostatečnou likviditou finančního systému, rozsáhlou insolventností finančních institucí, nárůstem volatility výnosových měr finančních instrumentů, výrazným poklesem hodnoty finančních a nefinančních aktiv a podstatným snížením rozsahu alokace úspor ve finančním systému. Současnou globální finanční krizi lze dekomponovat na jednotlivé, dílčí krize, mezi které lze zařadit úvěrovou krizi, krizi likvidity a investiční krizi. Mezi základní příčiny globální finanční krize patří: nemovitostní bublina, nadměrná úvěrová expanze, nadměrná spekulace, finanční panika, selhání regulace a institucionální nedokonalost globálního finančního trhu.